Den první
středa 14.7.2010
Již začátek celého dne se velmi vydařil, myšlenka dorazit na plánovaný sraz o hodinu dřív nebyla uskutečněna, jelikož jsme museli hledat rukavice. Po převrácení celého domu, auta, zahrady i cesty včerejší vyjížďky jsme to vzdali a jeli bez nich. Někdo má teď radost, že našel den staré rukavice… Nakonec jsme na sraz dorazili asi 5 minut před dohodnutou dobou, takže veškeré plánované úpravy motorky už byly pasé.

Ostatním se ráno také nevydařilo tak, jak si představovali. Někteří museli skoro tlačit motorku na benzínku, vracet se pro zapomenutá zavazadla, nebo poztráceli flašky s pitím již v první zatáčce. Nakonec se ale start celkem povedl, a tak jsme se po počátečním focení, kde jsme byli ještě všichni v pořádku, vypravili na naši cestu ve složení Depi a Peťa (Yamaha TT600R), Marcos a Lucka (Suzuki Bandit), Vopec a Lucka (Moto Guzzi) a Já a Martina (Yamaha TT600R). První zastávkou mělo být Znojmo. Úspěšný den v našem případě i nadále pokračoval, ve frontě u stojanu na benzín jsem chcípl motorku, Martina slezla dolů a já se chystal na totéž. Když jsem postavil motorku na boční stojan a stál na jedné noze, ozvalo se křupnutí a já se válel i s motorkou na zemi. Naštěstí jsem nezůstal pod ní. Všichni jenom koukali, co že se odehrálo a proč se vlastně válím na zemi. Po zvednutí motorky jsem zjistil, že nevydržel stojánek, zjevně byl už naprasknutý. A tak jsme ještě nevyjeli z republiky a už nás čekala první oprava. Odpadl tak i plán dorazit dopoledne do hor kde měl být trošku chládek. Obsluha benzínky byla zjevně na podobné případy zvyklá, protože nás okamžitě odkázala na autoservis nedaleko odtud. Ostatní ze sebe sundali, co mohli a rozhodli se počkat na benzince, Já, Martina a Depi jsme jeli opravovat. Po několika špatných odbočení jsme našli zahradu rodinného domu za kterou byla dílna a pán co svařoval Avii. Po chvíli z něj vylezlo, že je to bývalý motorkář, a dal nám celou svoji dílnu k dispozici. Stojan jsem ubrousil, svařil, přimontoval zpět. Kufry se ukázali jako dobře festovní a odnesli tuto nehodu pouze s malou oděrkou, veškerou deformaci vzaly na sebe držáky kufrů. Nebylo to ale nic, co by nespravilo trochu páčení, tahání a kopání. Zlaté nezničitelné TTR   .



Díky vybavené dílně netrvala oprava ani hodinu a mohli jsme pokračovat v cestě. A tak jsme překročili hranice. Z počátku byla krajina jen mírně zvlněná, to se ale za chvilku změnilo v kopečky, kopce, hory a nakonec přišel i sníh. To ale předbíhám. Celou cestu jsme jeli po okreskách. V městě Krems u Dunaje jsme udělali další pauzu pro naše už lehce osezené pozadí. Na benzinové pumpě u řeky proběhlo focení s projíždějícími parníky a první toastová zastávka.



Od řeky jsme zanedlouho zamířili k jihu a přes národní park dále k našemu cíli. Národní park byl nádherný, hory už byly značně vyšší a teplota zase nižší. Tuto část cesty jsme si obzvláště užívali. Na silnici jsme byli takřka sami a tak nebyl problém zpomalit a kochat se okolím. Cesta vedla kolem říčky s až neskutečně čistou vodou, která se ale bohužel nepodařila vyfotit. Na focení během jízdy se osvědčil malý foťák a pouzdro na něj s karabinou pro připnutí k bundě. Většina fotek za jízdy se překvapivě povedla, odmyslíte-li si zpáteční zrcátko na každé druhé. Po výjezdu z NP následovali ještě asi 3 zastávky, než jsme dorazili do Zell am See. Původně vybraný kemp na severu jezera byl obsazený a tak jsme se usídlili v kempu jižním. Nakonec to ani nevadilo, protože jsme měli louku sami pro sebe.



Majitel severního kempu nám v emailu napsal, že v Alpách komáři nejsou. Naštěstí jsme mu nevěřili a vzali si s sebou repelenty, jinak by jsme byli asi pěkně nasratí. Po vybalení zavazadel se ukázalo, proč někteří vezli velké kufry, a jiní se zvládli zabalit do značně menších zavazadel. Někteří si nevzali ani hrníčky a lžičky. I velikost stanu zde hrála svou roli. Na benzínovém vařiči se udělala káva a všichni jsme byli spokojení. Naše obavy z nočního rušení klidu byly, jak se ukázalo zbytečné, jelikož v zahraničí ho na rozdíl od našich kempů dodržují.
Stav po prvním dni:
Najeto: 495km, jedna motorka opravovaná.





Den druhý čtvrtek 15.7.2010
Na dnešní den byl naplánovaný výlet na Krimmelské vodopády, vzdálené asi 75km od kempu. Ráno byla obloha zatažená, takže ze stanů jsme příliš nespěchali. Během dopoledne se to ale rozehnalo a v horách je i vzdálenost 75km dost velká na razantní změnu počasí. Vyrazili jsme cca kolem 10hod. Tento čas se zdál nejspíš vhodný i všem ostatním, protože v jinak klidném městečku jsme chytili dopravní zácpu. Naštěstí řidiči chápali, že se nám nechce čekat a ochotně uhýbali ke kraji, takže se dalo celkem dobře předjíždět. Po vyjetí z města už byla cesta v pohodě. Na místě jsme využili neplacené parkoviště u silnice na konci obce. Věci jsme nechali u motorek a vydali se po značení k vodopádům. Za vstupné 2€/osobu jsme prošli vrátnicí a po krátké chvíli se nám otevřel pohled na obrovskou masu vody. Žádné z pořízených videí nemělo dostatečnou kvalitu.



Nejprve jsme zamířili k nejnižšímu vodopádu, pod který se dalo dostat lesní pěšinou. Voda se valila přes obrovské balvany a spadala takřka na nás, takže po chvilce jsme byli durch mokří. V teplém počasí, které panovalo a výstupu který nás čekal nám to ani nevadilo. Objektivy fotoaparátů se na to tvářily méně šťastně. Během chvilky byly plné kapiček ze stříkající vody. Po chvilce vysoušení jsme se pustili do výstupu k prostřednímu vodopádu.



Podle turistické cedule to mělo trvat 30minut. Cesta byla dosti strmá a místy by byly vhodnější schody. Se stoupající výškou ubývalo turistů. Po zdolání prvního výstupu se hodila vhodně postavená hospůdka na vyhlídce s chlazeným pivem. Krátká pauza se protáhla do obědové přestávky, což ale nikomu nevadilo. Asi po hodině už nezbývalo než se vydat na zdolání horního vodopádu. Tam už se vydalo méně odvážlivců, takže stezky byly o poznání prázdnější. Na vrcholku kopce se nám naskytl výhled na celé údolí a bylo k nevíře, že tam dole máme motorky.



Turistická cesta se zde rozbíhala na několik směrů. Dalo se pokračovat proti proudu řeky do hor, vrátit se stejnou cestou nebo zvolit pro sestup rozvolněnější serpentiny lesem. My jsme po krátké domluvě zvolili poslední variantu. Tato silnice po chvilce odbočovala do tunelu, ale značená turistická stezka odbočovala do lesa. Rozhodli jsme se jít lesem. Někteří po chvilce nebyli tímto rozhodnutím nadšení, ale jen do chvíle než jsme našli jahody, viděli vysokohorské rostliny a potkali kamzíka. Voda nabraná z přitékajícího potůčku původně pro omočení hlavy nakonec posloužila na pití a byla výborná. Po čase se tato lesní cesta vrátila na asfaltovou silničku pro taxíky vyvážející méně zdatné turisty na kopec.




Kvůli chybějícímu značení se nám nepodařilo trefit správnou odbočku, a tak jsme místo u vrátnice skončili na silnici asi kilometr nad parkovištěm. Nikdo asi z takovouto variantou nepočítal, protože zde nebyli vystavěny chodníky a tak cesta po silnici, lesem, v serpentinách nebyla zrovna příjemná. Naštěstí se nikomu nic nestalo a zdárně jsme dorazili k motorkám. Nápad dát pod stojánek kámen se ukázal jako velice vhodný, protože v teple se asfalt rozbředl a kámen byl zalisovaný v asfaltu. Ve svém bloudění jsme pokračovali i po cestě do kempu. Kvůli špatnému odbočení jsme objížděli jezero kolem do kola. Nakonec to ale nevadilo, vybrali jsme alespoň místo pro koupání. Po objížďce jsme zamířili do místního obchodu na nákup. Během okamžiku se přihnala bouřka a vše bylo mokré, naštěstí jak rychle přišla tak i odešla. Nic tak nebránilo plánovanému koupání v jezeře. V žabkách, plavkách a ručnících se ostatní vydali popojet na vyhlídnutou pláž. My jsme dali přednost teplé večeři. Později jsme se vydali s koupeným pivem a vínem ke stolům u recepce. Pánové zapálili vítězné doutníky se zdolání takové štreky. Něco po půl noci jsme se odebrali na kutě.

Stav po druhém dni:
Najeto: 180km



Den třetí
pátek 16.7.2010
Nastal den loučení. Jelikož se nám nepodařilo přesvědčit ostatní (hlavně pány, dámy by jely hned) aby s námi jeli k moři, sbalili jsme se sami a vyrazili směr Itálie přes Grossglockner, ostatní nechali věci v kempu a z Grossglockneru se vraceli zpět. Ráno bylo opět zataženo, ale online přenos z vyhlídky France Josefa ukazoval, že nahoře je jasno a svítí sluníčko. Nebylo na co čekat, zaplatili jsme kemp a koupili vstupenky (vyšly na 16€, místo 18 které chtěli u vjezdu). Během chvilky už jsme jeli údolíčkem k průsmyku. Otevírala se před námi scenérie zasněžených hor, zahalených v mracích prozářených sluníčkem. Z okolních kopců se stékaly potůčky přes skalní průrvy. Klikatou cestou se zatáčkami o 180° jsme se pomalu sápali nahoru. Po cestě byla vidět spousta cyklistů, kteří nám mnohdy záviděli náš motor.



Překvapilo nás, že jsme zahlédli i turisty na bruslích. Postupně jsme se dostávali nad mraky, které jsme nechávali hluboko pod sebou. Po pár fotících zastávkách na odpočívadlech jsme dosáhli vrcholu. Nejprve jsme minuli odbočku na nejvyšší vyhlídku (2571 m n. m.), na kterou jsme se pak vraceli a jeli jsme na vyhlídku ve výšce 2428 m n. m. Z těchto dvou vyhlídek se dělají nejlepší panoramatické snímky. Mraky se přelívaly přes nejvyšší vrcholky jen velmi pomalu a tak nám zůstal pohled na hory volný. Počasí nám přálo a tak byl tento zážitek maximální.



Po asi 1000 fotek jsme zamířili k samotnému ledovci. Po cestě je zajištěn bohatý program ve formě muzeí o výstavbě silnice, dětského hřiště u restaurace, informační cedule o horských rostlinách, které jsou k vidění i o horninách a nerostech. Projeli jsme dva tunely a vynořili se na opačné straně kopce. Údolí nám do leva mizelo směrem k dolomitům a vpravo stoupalo ke Grossglockneru. Při prudkém sjíždění před dalším stoupáním se nám podařilo utavit zadní brzdu a tak zbytek čaje obětujeme na zchlazení brzdiče. Samotnou vyhlídku na ledovec předcházejí asi 3 parkoviště, nejprve autobusy, auta a nakonec motorky až úplně nahoře. Na této straně hory byl trošku opar ale i tak nám počasí přálo. Ledovec byl až nehezky špinavý, což nás celkem překvapilo. Tolik očekávaní svišťové se nám někam ukryli. A tak po několika fotkách nezbývá než se rozloučit s ostatními a vyrazit směr Caorle.







Během sjíždění zpět do údolí se naskytla malá enduro vložka v podobě rozkopané silnice, z čehož nebyla nadšená hlavně naše zadní guma, ze které jsem se snažil kvůli značnému přetížení motorky udělat tisícihran. Náš plán zastavit se na oběd až v Itálii se neukázal příliš vhodný. Zapomněli jsme totiž na jejich siestu a tak byly všechny hospůdky zavřené. I proto jsme jeli takřka v kuse, což pocítila hlavně naše zadnice. Do Caorle jsme dorazili asi o půl sedmé večer. V kempu kousek od pláže nebylo těžké sehnat místo pro stan a tak nic nebránilo koupeli v teplém moři.

Stav po třetím dni:
Najeto: 330km








Další dny jsme strávili poleháváním u moře a procházením historického městečka. Plánovaný odjezd v neděli byl kvůli bouřce přesunut až na pondělí. Cesta zpět byla už pouze o přesunu. Jeli jsme klasicky po dálnici na Villach, Graz, Vídeň, Brno. Cesta byla v pohodě, nepršelo, silnice prázdné.



Celkem jsme najezdili asi 1780km. Viděli jsme krásnou přírodu a všem tuto část alp doporučuji. Ačkoliv složení naší skupiny bylo dost nestejnorodé a jezdecké schopnosti některých účastníků byly dosti v plenkách, vše jsme zvládli v pohodě a bez nějakých větších komplikací. Na příští rok máme naplánovanou pro změnu Itálii na Sicílii a zpět.