Letos jsem sledování nějak prošvihnul, ale tohle se čte pěkně   

Včerejší předposlední etapa napsala do dakarské kroniky další silný příběh. Když jsem v posledním deníku zmiňoval, že průběžné pořadí neznamená nic, netušil jsem, jaký příběh napíše Dakar o den později. Chybělo málo a motorkář Martin Michek, vloni desátý, letos s ještě vyššími ambicemi, málem skončil. Po skoku z duny mu prasklo přední kolo jeho KTM a on zůstal stát uprostřed pouště.
Článek

„Myslel jsem si, že je to konec,“ souká ze sebe Michek v cíli. „Nějak jsem dovlekl motorku k tankovací zóně a tam jen bezmocně čekal. Několikrát jsem chtěl už zmáčknout červené tlačítko na navigaci, kterým si přivoláte pomoc, ale zároveň tak stvrdíte svoje odstoupení ze závodu, ale neudělal jsem to. Ani nevím proč.“

Dakarský deník – Zmar, dřina a jedna nekonečná noc
Silný příběh: Katarský jezdec dal soupeři svoje vítězné auto

Té chvíli předcházela moc pěkně rozjetá předposlední etapa, ve které Michek visel na zádech Američanovi s českým jménem Ricky Brabec, který Dakar v roce 2020 vyhrál. „Trochu jsem ztratil na nějakém místě, ale pořád jsem ho viděl, a tak jsem potřeboval jen lehce zatáhnout, abych ho docvakl. Vypadalo to jako v podstatě rovný písečný úsek, ale najednou konec, byl to vrcholek duny, která se ostře zlomila do údolí. Já letěl vzduchem a bylo mi jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Vůbec nevím, jak jsem to ustál, nerozmáznul jsem se, ale přední kolo bylo po smrti. Vlastně jsem nikdy po nehodě neviděl takhle zničený ráfek. Byl zlomený, rozebraný, prasknul i střed… Na tom prostě nešlo dojet,“ popisuje krizovou situace Michek.

Bylo jasné, že je po všem, motorkáři si totiž náhradní kolo nevozí (na rozdíl od aut). Bylo po dobrém umístění, po nadějích, po ambicích. „Všichni kolem mě projížděli, vůbec jsem netušil, co dělat. Tohle nevyřešíte. Prostě to nejde. A najednou ke mně přijeli dva motorkáři, táta se synem, závodníci z Ekvádoru, a ten mladej mi říká, ať si vezmu jeho kolo, že mi ho dá, ať jedu.“
Foto: Martin Michek

Motorka bez kola prostě nejede. Tohle byl pro Michka hodně smutný pohled…

Ta neuvěřitelná věc se stala po dlouhých čtyřech hodinách v poušti, ale Michek mohl znovu sednout na motorku a jet dál. Až pak, večer v bivaku se dozvěděl, že Pugo, onen ekvádorský gentleman, by nejspíš stejně dál nepokračoval, protože nevydržela spojka jeho motorky. Nic to ale nemění na tom, že tohle je obrovské šlechetné gesto, něco, co se běžně nestává.
Foto: Martin Michek

Pak se pro něj ale vrátil jeden ze soupeřů a daroval mu vlastní kolo, Michek tak mohl pokračovat v závodě!

„Když jsem viděl v cíli ty motorkáře, co bojují o to, aby každou etapu vůbec dojeli, kteří nebojují se soupeři, ale s tratí a sami se sebou, uvědomil jsem si spoustu věcí. Jedeme na špičce, honíme se o vteřiny, ale úspěch je vlastně dojet,“ říká mi Michek a utírá si při tom oči.

Do cíle dojel, ztráta na první desítku je obrovská, ale dojel. A pokračuje dál. Stejně jako Prokop a Loprais, kteří podobnou věc prožili o den předtím. I tohle je totiž Dakar. Jak malicherná se potom zdá být hádka mezi stájemi Buggyra a Big Shock Racing, kdy měl Ignacio Casale brzdit Martina Macíka, a pokazit mu tak útok na nejvyšší příčky v etapě. A jak je najednou všechno jinak, když Macík o den později Casaleho vytáhl zahrabaného z písku. Tohle je prostě Dakar!